Anti- Blog na Blog.cz

Krátké zamyšlení nad tím, proč je dneska ohromenj problém si na něco ušetřit a proč si to lidi musejí nutně kupovat podstatně dráž za cizí peníze a ještě ke všemu s přesvědčením, bůhvíjak výhodnej kauf neučinili...

... a jsem utahaná, bolí mě celej člověk (a hlava) z práce, do které zítra půjdu zas, dneska jsem zažila velmi příjemný den a příjemné překvapení.

Kdyby se aktuálně mělo projevit moje cynické já, nejspíš by proneslo něco jako "Díky Bohu za ty dary", já zůstanu ale jen u toho "Díky". Už dlouho za mnou totiž nikdo jen tak sám od sebe nepřišel a jen tak sám od sebe mi nenapsal. Potěší to

Vždycky mě překvapovalo, jak všichni kolem mě lpěli na tom, aby se konec nedozvěděli moc brzy. Srdnatě se bránili a zakrývali si uši, když jsem mluvila o konci Harryho Pottera, kterého oni ještě nestačili dočíst. Vyháněli mě z místnosti, když jsem chtěla mluvit o tom, jak skončí film, na který jsme se dívali v televizi. Zkrátka a dobře, chtěli si ten konec prostě prožít.

Na druhou stranu mě však vždycky přesouvali do stejné pozice. Když jsem chtěla vědět, jak skončí jakýkoli film, který jsem neznala, nikdo mi to i přes psychický nátlak z mé strany nikdy neprozradil. Prý by to nebylo překvapení. A když můj muž zjistil, že u většiny knížek se koukám na konec, aniž bych je dočetla, málem z toho dostal infarkt. Můj problém je, že děj strašně prožívám - takže než abych se hodinu trápila u televize a sledovala, jak hlavní hrdinka umírá na rakovinu, radši se zeptám a ujistím, že to přežije a pak jsem v klidu. Nemám ráda napínání a nejistotu, jak to dopadne.

A přesto jsem teď tak zvláštně napjatá, ovšem nikoli u filmu nebo u knížky, ale u svého života. A tak moc bych chtěla vědět, jestli se tahle tragikomedie bude natahovat a jak dlouho, nebo jestli zbývá už jen pár minut do konce. A jestli ti, kteří jsou pro mě tolik důležití, vydrží déle než já nebo ne. Jestli se dá vyhrát boj nad rakovinou, nebo jestli nás ta svině nakonec všechny smete…

Jenže problém je, že tady se není ani koho zeptat nebo kam podívat a není ani koho donutit, aby mi to řekl. Nezbývá než čekat a nechat se překvapit, jako jsem to ostatně proti své vůli už udělala tolikrát…a přitom přemýšlet nad strastmi a radostmi dnešního světa, jako třeba proč moje sluneční brejle přežijou všechno včetně umístění bez obalu dospod do mojí kabelky (pod notebook) a kuskus v krabičce a v pytlíku starostlivě položený zásadně na vrchu se ve chvíli nepozornosti vždycky rozsype. Proč chleba padá na zem namazanou stranou a co bychom dělali, kdybychom zůstali viset na lanovce v Alpách 25 metrů nad zemí. A jednou třeba taky, jestli existuje život po životě…

Tento víkend jsem došla ke smutné, ale pravdivé zkušenosti. Na světě neexistuje nikdo, na koho bychom se mohli stoprocentně spolehnout. Je možné, že nám je ten dotyčný blízko, možná ho pouštíme až do intimních detailů svého života, přesto se však může jednoho krásného dne sbalit a odjet, i když ví, že zůstaneme sami a budeme ho potřebovat.

Právě se mi podařilo vybalit poslední věci z dovolené. Jsem plná pocitů, ať už pozitivních či negativních, o které se nutně potřebuji s někým podělit, protože jinak budu mít pocit, že můj ostrovtip ostrouhal. Proto jsem se rozhodla zase se do něčeho vrhnout a něco napsat, jen tak, aby řeč nestála :-)

Premiéru nového filmu Lidice jsem si nemohla odpustit z několika důvodů. Jednak - Roden je Roden. Druhak šlo o téma mému zájmu blízké. Za třetí jsem chtěla ten film podpořit už jen z toho důvodu, že by se nemělo nikdy zapomenout, co se tehdy stalo.

Musím konstatovat, že film předčil očekávání. Po Habermannově mlýně jsem měla v hlavě jakýsi takýsi plán, jak to bude asi všechno vypadat, ale v konečném důsledku jsem prostě jenom zírala.

Tenhle film, ačkoli se to zdá jakkoli nemožné, svou hrůzností předčil všechny americké horrory, jaké jsem kdy viděla. Diváci, kteří se ze začátku smáli lehkým vtípkům, zůstali po chvíli fascinovaně zírat. V životě jsem nezažila tak tiché kino - kromě filmových postav neřekl absolutně nikdo nic. A všichni jsme mohli sledovat poutavý příběh Františka Šímy, který byl za neúmyslnou vraždu syna odsouzen k vězení. Zde strávil dlouhou dobu a jen díky svému uvěznění přežil nehorázný masakr, který mezitím v Lidicích proběhl.

Jeden milostný dopis stačil, a celá vesnice byla okamžitě zlikvidována. Muži rovnou postříleni, některé děti poslány na převýchovu, některé zplynovány. Lidické ženy byly odvezeny do koncentračních táborů, že kterých se jich vrátilo pouze pár.

František Šíma do dne svého propuštění z vězení netuší nic. Zlobí se na svou rodinu, že za ním nechodí, je mu smutno. Po návratu mu vše dojde až ve chvíli, kdy místo domků spatří bílou pláň. Žádné domy, stromy, děti, rodiny... Nic.

Až po konci války se mu dostane setkání s Lidickými ženami, svoji manželku však mezi nimi už neobjeví.

Film je o to hrůznější, že se toto doopravdy stalo. Osobně bych tuhle hrůzu promítala všem a povinně.

Na závěr musím konstatovat, že jsem Lidice na csfd.cz hodnotila plným počtem hvězdiček. Ne jen díky Karlu Rodenovi, ale i díky scénáři, kterému nešlo v podstatě nic vytknout, a zpracování.

Doporučuji.

Vzpomínky zůstanou...

Tento článek hodlám věnovat všem kteří se cítí jakkoli a kýmkoli utlačovaní. Tedy celému světu.

Nějaké ty kostlivce ve skříni má asi každý. Dneska se chci podělit o příběh, který se někomu stal. Nechci jmenovat, jména změním. Nechci ani komentovat, jestli se to stalo mně nebo nějaké mé kamarádce. Jedno je ale jisté - rozhodně dneska nečekejte nic pozitivního. 

Dneska jsem se dočetla na internetovém blogu už nevím koho (ale byla to žena), že mejkap u mužů je prý žádoucí a krásný (nebo něco v tom smyslu). Článek jsem původně rozklikla jen v dobrém rozmaru, že to bude zase nějaká recese - o to větší bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že autorka myslela obhajování mužského mejkapu VÁŽNĚ a zcela sebejistě ho propagovala na veřejnost.