Turn on your smile, pass it alone, it really isn´t very difficult to do...

Novinky :)

9. října 2013 v 13:32 | Míša |  My stories
Po dlouhé době se hlásím zpět na blogu, abych sem napsala jakési takési události posledních měsíců. Takže, základní novinky jsou:
1. Povedlo se mi úspěšně složit bakalářské zkoušky, takže se teď ve všech mejlech můžu podepisovat s titulem Bc. před jménem (a přináší mi to zadostiučinění!) :-D
2. Odstěhovala jsem se z Prahy dobrovolně na vesnici, kde jsem konečně začala bydlet se svým přítelem. Soužití s tchýní a tchánem v jednom baráku, kde my máme spodní patro a oni horní, mě ze začátku poměrně dost děsilo (a už někdy před deseti a více lety jsem věděla, že takhle teda rozhodně bydlet nechci, což je dobrej paradox J), ale musím říct, že fakt žádný problémy nemáme a všechno funguje, jak má. Naštěstí jsou přítelovi rodiče tolerantní a opravdu nám nechávají dost prostoru (dobře, ze začátku bylo nutné trochu nastavit hranice, ale opravdu oceňuju, že nám do ničeho nekecají).
3. Přežila jsem toto velmi destruktivní léto v relativním zdraví. Jen co jsem úspěšně odpromovala a bylo potřeba, abych se zapojila na úpravách našeho bydlení, zvrtla jsem si kotník (jak tvrdí můj milý, zřejmě z odporu k práci), a tak jsem následující tři týdny strávila s nohou nahoře a berlemi u postele, zatímco práci musel zastat přítel sám. Jen co se mi dala noha trochu do pořádku, odjeli jsme na víkend na divokou vodu do Rakouska. Trochu mě to děsilo, protože jsem měla strach, co na to kotník, ale když už to bylo zaplacené a dohodnuté, bylo celkem jasné, že pojedeme. Ničím jiným si nejsem tak jistá jako tím, že na divokou vodu už nikdy v životě jet nechci a nenechám se k tomu přemluvit, neboť na tomhle výletě jsme se s milým oba málem utopili, což ve mně budí dojem, že tam nahoře při nás někdo hodně stál. Každopádně můžu říct, že od tý doby jsem si začala daleko víc vážit každýho nadechnutí - když člověk nemůže dýchat, je to totiž fakt pekelně děsivý. Z toho plyne ponaučení - musíme se naučit lépe odhadnout své síly.
4. Konečně se mi podařilo vydupat si živé zvíře, po kterém jsem od smrti Jeegles dost prahla. Takže máme doma beránčí králičí holčičku Rory. Už když jsme ji pořizovali, tak jsme se shodli na tom, že nechceme zvíře v kleci, a tak má králík k dispozici celej byt a hopká si dle libosti. Naprosto mě fascinuje, že i když nám neustále trhá kartonový krabice pod postelí, ohryzává nabíječky od počítačů (a všeho ostatního), trhá lino v kuchyni a ohlodává práh, je to nás mazlíček. Já, která jsem byla vždycky zastáncem tvrdé výchovy čehokoli a kohokoli (od myší až po děti - i když uznávám, že u Jeegles se mi výchova moc nedařila), se rozplývám nad tou zrzavou kuličkou, která mě běží přivítat, jen co otevřu doma dveře - a to i za předpokladu, že najdu v kuchyni králičí bobek (v lepším případě v ojedinělém vydání, v tom horším ve vyšším množství). Naštěstí mám v poslední době pocit, že naše výchova králíka k chození na záchod přináší své ovoce, takže bobků na zemi ubývá (což mě těší, protože kdo to měl furt zametat?). Je taky vtipné, že přestože když jsme si králíčka pořizovali, hlavně tchán a tchýně byli proti a předem hlásali, jak nám "to zvíře" nebudou krmit ani hlídat, když budeme potřebovat, najednou je z králíčka miláček několika generací. Všichni si prostě tu roztomilou chlupatou holku rádi pochovají (a ona se nechá, i když dává najevo, že zvedání moc nepreferuje).
  1. 5. Je ze mě zase prvňák. Nástup na magisterské studium je po proflákaném roce krušný, ale celkem se to dá. Jak mě ujišťují starší spolužáci, v dalším semestru bude hůř. No, to jsem zvědavá J
To je ode mě asi tak všechno. V poslední době se toho u mě změnilo fakt hodně. Jako nejvýznamnější vidím to, že se ze mě stala paní domácí, čehož jsem se chopila myslím docela dobře. A koneckonců musím říct, že na to rozhodně nejsem sama (za což jsem muži vděčná, protože kdyby občas nenaskládal nádobí do myčky, neuvařil večeři nebo mi nepomohl s úklidem, asi bych to nezvládala tak dobře, jako teď).
No, tak jen doufám, že to takhle vydrží J
 

Nejhorší není srážka s blbcem - nejhorší je srážka se Saxánou

22. června 2013 v 11:59 | Míša
Ve středu jsem měla den SZZ, aneb Státních Závěrečných Zkoušek. Moji nervozitu posilovalo několik faktů. Jednak ten, že jsem absolutně netušila, co mě čeká. Druhak ten, že jsem měla s předsedou komise tak trochu nevyřízené účty, nebo spíše on se mnou. Trochu jsem se bála, že se mi pomstí za to, že jsem mu nechodila na přednášky, na Primáta o něm v prváku napsala, že je to arogantní frajer a loni ho (fakt omylem!) praštila na chodbě, plné studentů, do těch nejcitlivějších míst (a pak za ním celá rudá křičela "Promiňte, promiňte!," zatímco ostatní studenti byli mrtví smíchy (a já tak nějak napůl taky).

Jen žádný slzy a čert to vem...

17. srpna 2012 v 11:04 | Míša
... všichni ten život přelezem. Na jedný scéně budem hrát...
 


O střídavce a její propagaci

24. května 2012 v 17:56 | Míša
Dneska mi docela zvedl mandle pan Petr Cihlář, blogující na iDnes.cz. Původně jsem mu chtěla napsat e- mail, ale nakonec jsem to neudělala, protože s lidmi z Ligy otců mám už svoje zkušenosti a ty nejsou nijak růžové (viz níže). Rozhodla jsem se proto reagovat.

Nezkrotitelní dlužníci

6. dubna 2012 v 16:10 | Míša
Krátké zamyšlení nad tím, proč je dneska ohromenj problém si na něco ušetřit a proč si to lidi musejí nutně kupovat podstatně dráž za cizí peníze a ještě ke všemu s přesvědčením, bůhvíjak výhodnej kauf neučinili...

Ačkoli jsem právě dorazila domů...

30. března 2012 v 22:54 | Míša
... a jsem utahaná, bolí mě celej člověk (a hlava) z práce, do které zítra půjdu zas, dneska jsem zažila velmi příjemný den a příjemné překvapení.
Kdyby se aktuálně mělo projevit moje cynické já, nejspíš by proneslo něco jako "Díky Bohu za ty dary", já zůstanu ale jen u toho "Díky". Už dlouho za mnou totiž nikdo jen tak sám od sebe nepřišel a jen tak sám od sebe mi nenapsal. Potěší to

Hlavně se nedozvědět, jak to všechno dopadne…

29. března 2012 v 9:58 | Míša |  My stories
Vždycky mě překvapovalo, jak všichni kolem mě lpěli na tom, aby se konec nedozvěděli moc brzy. Srdnatě se bránili a zakrývali si uši, když jsem mluvila o konci Harryho Pottera, kterého oni ještě nestačili dočíst. Vyháněli mě z místnosti, když jsem chtěla mluvit o tom, jak skončí film, na který jsme se dívali v televizi. Zkrátka a dobře, chtěli si ten konec prostě prožít.
Na druhou stranu mě však vždycky přesouvali do stejné pozice. Když jsem chtěla vědět, jak skončí jakýkoli film, který jsem neznala, nikdo mi to i přes psychický nátlak z mé strany nikdy neprozradil. Prý by to nebylo překvapení. A když můj muž zjistil, že u většiny knížek se koukám na konec, aniž bych je dočetla, málem z toho dostal infarkt. Můj problém je, že děj strašně prožívám - takže než abych se hodinu trápila u televize a sledovala, jak hlavní hrdinka umírá na rakovinu, radši se zeptám a ujistím, že to přežije a pak jsem v klidu. Nemám ráda napínání a nejistotu, jak to dopadne.
A přesto jsem teď tak zvláštně napjatá, ovšem nikoli u filmu nebo u knížky, ale u svého života. A tak moc bych chtěla vědět, jestli se tahle tragikomedie bude natahovat a jak dlouho, nebo jestli zbývá už jen pár minut do konce. A jestli ti, kteří jsou pro mě tolik důležití, vydrží déle než já nebo ne. Jestli se dá vyhrát boj nad rakovinou, nebo jestli nás ta svině nakonec všechny smete…
Jenže problém je, že tady se není ani koho zeptat nebo kam podívat a není ani koho donutit, aby mi to řekl. Nezbývá než čekat a nechat se překvapit, jako jsem to ostatně proti své vůli už udělala tolikrát…a přitom přemýšlet nad strastmi a radostmi dnešního světa, jako třeba proč moje sluneční brejle přežijou všechno včetně umístění bez obalu dospod do mojí kabelky (pod notebook) a kuskus v krabičce a v pytlíku starostlivě položený zásadně na vrchu se ve chvíli nepozornosti vždycky rozsype. Proč chleba padá na zem namazanou stranou a co bychom dělali, kdybychom zůstali viset na lanovce v Alpách 25 metrů nad zemí. A jednou třeba taky, jestli existuje život po životě…

Nové poznatky

30. října 2011 v 11:06 | Míša
Tento víkend jsem došla ke smutné, ale pravdivé zkušenosti. Na světě neexistuje nikdo, na koho bychom se mohli stoprocentně spolehnout. Je možné, že nám je ten dotyčný blízko, možná ho pouštíme až do intimních detailů svého života, přesto se však může jednoho krásného dne sbalit a odjet, i když ví, že zůstaneme sami a budeme ho potřebovat.

Účast na zájezdu? Už nikdy!

9. září 2011 v 22:23 | Míša

Právě se mi podařilo vybalit poslední věci z dovolené. Jsem plná pocitů, ať už pozitivních či negativních, o které se nutně potřebuji s někým podělit, protože jinak budu mít pocit, že můj ostrovtip ostrouhal. Proto jsem se rozhodla zase se do něčeho vrhnout a něco napsat, jen tak, aby řeč nestála :-)

Lidice- film pro silné žaludky

5. června 2011 v 18:25 | Míša
Premiéru nového filmu Lidice jsem si nemohla odpustit z několika důvodů. Jednak - Roden je Roden. Druhak šlo o téma mému zájmu blízké. Za třetí jsem chtěla ten film podpořit už jen z toho důvodu, že by se nemělo nikdy zapomenout, co se tehdy stalo.
Musím konstatovat, že film předčil očekávání. Po Habermannově mlýně jsem měla v hlavě jakýsi takýsi plán, jak to bude asi všechno vypadat, ale v konečném důsledku jsem prostě jenom zírala.
Tenhle film, ačkoli se to zdá jakkoli nemožné, svou hrůzností předčil všechny americké horrory, jaké jsem kdy viděla. Diváci, kteří se ze začátku smáli lehkým vtípkům, zůstali po chvíli fascinovaně zírat. V životě jsem nezažila tak tiché kino - kromě filmových postav neřekl absolutně nikdo nic. A všichni jsme mohli sledovat poutavý příběh Františka Šímy, který byl za neúmyslnou vraždu syna odsouzen k vězení. Zde strávil dlouhou dobu a jen díky svému uvěznění přežil nehorázný masakr, který mezitím v Lidicích proběhl.
Jeden milostný dopis stačil, a celá vesnice byla okamžitě zlikvidována. Muži rovnou postříleni, některé děti poslány na převýchovu, některé zplynovány. Lidické ženy byly odvezeny do koncentračních táborů, že kterých se jich vrátilo pouze pár.
František Šíma do dne svého propuštění z vězení netuší nic. Zlobí se na svou rodinu, že za ním nechodí, je mu smutno. Po návratu mu vše dojde až ve chvíli, kdy místo domků spatří bílou pláň. Žádné domy, stromy, děti, rodiny... Nic.
Až po konci války se mu dostane setkání s Lidickými ženami, svoji manželku však mezi nimi už neobjeví.
Film je o to hrůznější, že se toto doopravdy stalo. Osobně bych tuhle hrůzu promítala všem a povinně.
Na závěr musím konstatovat, že jsem Lidice na csfd.cz hodnotila plným počtem hvězdiček. Ne jen díky Karlu Rodenovi, ale i díky scénáři, kterému nešlo v podstatě nic vytknout, a zpracování.
Doporučuji.

Kam dál